Včelka Květulka a včelař Pepa rozzářili Mateřskou školu Hořičky

Ráno, které začalo jako obyčejné úterý, se v Mateřské škole Hořičky proměnilo v den plný bzukotu, smíchu, velkých dětských očí a malých hrdinských srdcí. Do školky totiž zavítal včelař Ing. Josef Vavřík, známý jako Pepa ze Včelína pod Vízmburkem, a s ním i jeho nepostradatelná pomocnice – plyšová včelka Květulka, která se okamžitě stala hvězdou celého dopoledne.

Květulka se hned po příchodu nadšeně zeptala dětí, jak se mají. Pepa ji však s úsměvem napomenul – „Květulko, to nevíš, co máš dělat, když někam přijdeš?“ Děti okamžitě volaly: „Pozdravit!“ A tak se Květulka představila, uklonila, zamávala… a v tu chvíli se jeden malý chlapeček rozplakal. Bál se, že včelky ze skleněného úlu mohou uletět. Pepa si k němu sedl, pohladil ho po vláskách a tiše mu řekl, že včelky jsou za sklem, v bezpečí, a že mu nic neudělají. A stal se malý zázrak – chlapeček se uklidnil, chytil Pepu za ruku a od té chvíle se zapojil do všech aktivit jako nejodvážnější včelička ze všech.

Pepa dětem vysvětlil, kdo žije v úlu – matka, dělnice a trubci. A protože děti milují pohyb, proměnila se herna v rozkvetlou louku. Paní učitelka roznesla kartičky kytiček a Pepa zvolal: „Včeličky, poletíme pro pyl!“

Děti bzučely, létaly, přinášely kartičky, smály se… a herna se na chvíli stala skutečným úlem plným spolupráce.

Poté přišla další výzva – najít dvě matky mezi kartičkami vos, trubců a matek. Děti se radily, hledaly, běhaly… a když Pepa zvedl ruku, znamenalo to jediné: Obě matky byly zachráněny!

Když Pepa otevřel boční kryty skleněného úlu, ozval se jásot. Děti viděly včelky zblízka – jak se nešťouchají, jak si nepřekážejí, jak spolupracují. Pepa jim vysvětlil, že vosy mohou včelám krást zásoby, a tak děti dostaly další úkol: Osvobodit trubce od vos. Herna se znovu rozezněla bzukotem a voláním „vosa, vosa!“, až nakonec byly všechny vosy „zlikvidovány“ – tedy bezpečně přineseny Pepovi.

Při ukázkách včelařských pomůcek byl opět nej- oblíbenějším předmětem – kuřák v ruce budoucích malých včelařů.

Mezitím paní učitelky připravily dvě misky s vodou a dva prázdné hrníčky. Každé dítě dostalo lžičku – a začala soutěž o to, která skupina nanosí více „nektaru“. Děti běhaly, smály se, soustředily se… a když paní učitelka Olbortová vyhlásila výsledek, ukázalo se, že vyhráli všichni. Protože se chovali jako skutečné včelky – bez hádek, bez strkání, s radostí a spoluprací.

Když za odměnu Pepa otevřel sklenici květového medu z včelína pod Vízmburkem, děti už věděly, co se z nektaru stane. „Medík!“ vykřikla jedna holčička. Každá malá včelka dostala lžičku medu – a oči se jim rozzářily.

Následovalo společné focení u skleněného úlu a závěrečné zpívání písničky „Včelky bzučí na květu“, kterou si děti už pamatovaly.                                                 

A víte, kdy se děti nejvíce smály, až se za břicho popadaly? Bylo to při soutěži krásy. Paní učitelka si vzala na sebe včelařskou blůzu a včelař Pepa si nasadil starou včelařskou kuklu a děti hlasovaly, který se jim oblek nejvíce líbí. A Pepa byl opět smutný, protože opět prohrál 😊

Po aktivitě děti s učitelkami vyběhly ven, aby se nadýchaly čerstvého vzduchu a s dobrými pocity šly pak na oběd. Učitelky se Pepy ptaly, odkud má tak krásný skleněný úl. A on s hrdostí odpověděl: „Je od našeho včelařského spolku v Červeném Kostelci, jehož jsem členem“

A tak se tato akce stala nejen radostným dopolednem, ale i ukázkou práce spolku, který se snaží dětem i dospělým připomínat, jak nepostradatelné jsou včely pro přírodu.

A co bylo poselstvím dne? 

Včely nás učí, že svět je krásný, když spolupracujeme. A děti z Hořiček to pochopily dokonale.

Text: Ing. Josef Vavřík

Foto: MŠ Hořičky